Se zármutkem oznamujeme, že dne 9. dubna 2020 zemřel po dlouhé těžké nemoci ve věku 85 let pan Jiří Letocha, hráč generace 60. let, jeden z posledních, kteří pamatovali ještě časy národní házené v Litovli.

Během své hráčské kariéry zažil ještě časy národní házené v Litovli a postupný přechod k házené mezinárodní v Litovli na začátku 60. let. Následně patřil k největším oporám a osobnostem družstva mužů v 60. letech. Díky své vysoké postavě byl nejlepším střelcem družstva a uměl se i prosadit při přátelských či turnajových zápasech proti prvoligovým družstvům, i proti Dukle Praha, jak dokládá tato zpráva z kroniky:
"Historicky první přátelské utkání s Duklou Praha sehráli muži 7. května 1966. Utkání se uskutečnilo v Litovli na sokolovně na pískovém hřišti. Dukla již tehdy patřila k evropské, a tedy i světové špičce házené. Vždyť v roce 1963 zvítězila v Poháru mistrů evropských zemí a v letech 1967 a 1968 byla ve finále. Utkání skončilo vítězstvím Dukly poměrem 38:13 (19:7). Dukla po zápase obdržela "litovelskou 12°" a makrely na roštu, které jim velmi chutnaly. V tomto zápase sehrál Jiří Letocha 300. utkání za barvy Tatranu Litovel, blahopřáli mu i soupeři.





Kariéru musel ukončit předčasně kvůli zranění.  Měl i trenérské vlohy a v době, kdy působil jako učitel tělesné výchovy v Litovli na učilišti, vedl mládež k jeho oblíbenému sportu. Podle možností hrál i za starou gardu.





I když bydlel již dlouho v nedalekých Lošticích, nikdy nepřestal být ani v pokročilém věku příznivcem litovelské házené, ještě před pár lety jsme mohli vídat jeho vytáhlou štíhlou postavu v první řadě tribuny při prvoligových a extraligových utkání Tatranu Litovel, což dokládá i jeden z jeho vzpomínkových příspěvků, které poskytl v roce 2014 do knihy k 80 letům házené v Litovli:

Snění házenkáře - Moje hráčská kariéra skončila kvůli úrazu už před 40 léty. Vzpomínky a fandovství však přežilo. Dodnes se rád zúčastňuji pokud možno všech akcí házenkářů v Litovli. A věřte, nestačím se divit! Vidim mladé, obratné, nadšené, ale hlavně neobyčejně rychlé kluky. Úžasné dresy se jmény sponzorů, nádhernou sportovní halu se zázemím. Vím, doba je jiná, pokrok běží mílovými kroky vpřed. Z každého zápasu odjíždím nadšený a spokojený. Hoši si vedou výborně. Večer pak uléhám se vzpomínkami na ta naše sportovní léta ... do sportovního pytle si chystám dres, bavlněné triko s číslem na zádech, plátěné trenýrky s poměrně širokými nohavicemi. Nesmím zapomenout černé kožené kopačky, včera nakrémované a vyleštěné. Otvírám dveře šatny, kluci jsou již v "gala". Nastupujeme na hřiště se škvárovým povrchem. Dnes máme Frýdek-Místek a tak "Baryne, víš, co máš dělat?" Naši diváci usedají na dřevěné lavice, v rukách hůlky se zbytkem makrely a hra začíná. Na obloze se objevují černé mraky, začíná pršet. Dobře by bylo v suchu, v teple v tělocvičné, bohužel. A po zápase s výhrou v kapse, docílenou v naprosto neregulérních podmínkách, úplně promočeni běžíme do šatny s vítězným pocitem... Byla to báječná léta, vždyť jsme byli téměř všichni pětatřicátníci, hoši jako květ...