Závěr už tak dost mizerného roku 2020 přinesl smutnou zprávu o úmrtí pana ing. Davida Číhala, který odešel v pouhých 48 letech. Odešel především milující manžel, otec a nastávající dědeček. Ale také muž mnoha profesí, za kterým je vidět kus práce – namátkou hasič, učitel autoškoly, autobusák a předseda házenkářů Tatranu Litovel. Málokdo z Litovle a okolí jej neznal.

Oslovili jsme několik jeho přátel z házenkářských kruhů, aby na něj zavzpomínali. Házená totiž byl pro něj jednou z celoživotních vášní, do které možná i přes občasnou nelibost, zapojoval celou rodinu.

„Jako trenér mládeže jsem Davida postupně měl od žactva až po dorost. Již tehdy díky své postavě vynikal fyzickou sílou nad svými spoluhráči, což ho předurčovalo do role pivota,“ vzpomíná Karel Zmund.

Tuto dobu přibližuje také jeho mládežnický spoluhráč a dnes komentátor prvoligových utkání v házené Pavel Horváth: „Společných okamžiků bylo opravdu hodně. Vybavila se mi jistá řevnivost, která tehdy mezi námi kluky panovala. Tedy mezi borci z „Jungmannky“ a „Opletalky“, škol dělící od sebe jeden rybník. I když jsme byli v jednom týmu, často se na tréninku utvořili skupinky podle škol a různá cvičení a hry pak měly ten správný náboj a byly velmi soutěživé. A právě při těchto bitvách jsme nerad proti Davidovi nastupoval, protože jsem s ním většinou prohrál. Když ale všechny ty soutěže skončily, David se vždy dokázal chovat kamarádsky bez lákavé arogance a výsměchu poraženým. Tímto chováním si hned od začátku získal můj respekt, který zůstal zachován i v době, kdy už jsme společně po hřišti dávno neběhali.“  

Ještě při vysokoškolských studiích v Žilině se však David oženil, s ženou Lenkou vychovával děti Veroniku a Davida, do toho začal podnikat a házená tak pochopitelně šla částečně stranou. Ale ne úplně, pořád ho ta atmosféra a vůně štěpařského vosku přitahovala, a když po zranění kolene už nemohl naplno hrát, začal jako rozhodčí. „S Davidem jsem se setkal poprvé jako trenér mládeže v Uničově, když působil jako rozhodčí. Už od tohoto okamžiku ve mně vždy budil respekt, ale zároveň byl přátelský a ve velké pohodě,“ vzpomíná Květoslav Kuba, který roky působil jako trenér také u mužů v Litovli a dnes v Zoře Olomouc. „Právě po mém příchodu do Litovle se náš vztah ještě víc utužil. Kdykoliv jsem mohl za ním zajít, vždy mi byl nápomocen vyřešit jakýkoliv problém.“ dodává trenér Kuba.  



„David mě jako brácha starší o 14 let často brával s sebou nejen na házenou, a byl tak pro mě pochopitelně velkým vzorem,“ vybavuje si Jirka Číhal, a také hráč „zlaté“ generace litovelských házenkářů po přelomu tisíciletí. „K házené mě tak pochopitelně přivedl právě on, a často mě vodil na tréninky,“ pokračuje. „Vzhledem k tomu, že byl o tolik starší, řada lidí si dokonce myslela, že je to můj táta a ne bratr,“ vzpomíná s úsměvem. „Vybavuji si, jak mě jako malého kluka vzal do mužské šatny v poločase, ta atmosféra mě učarovala… Nebo jak mi na 1. máje na stadionu u Sokolovny vzplál u hlavy balónek a opálil obočí a vlasy, protože někdo mi típnul o balónek cigaretu. To byl doma průšvih. Házenkáři mi pak nějakou dobu říkali malý Palach. Bylo toho hodně….“.

Málo se také ví, že v Haňovicích založil dívčí házenkářský klub a věnoval se sportovní výchově nejen své dcery ale také dalších dětí. „Když jsem začínal s trénováním hodně jsme se potkávali proti sobě v roli trenérů, když založil družstvo v Haňovicích,“ vzpomíná na tuto éru Petr Němec, který leta trénuje děti v Olomouci a Horce nad Moravou.



Ten projekt bohužel dlouho nevydržel. To je jen další ukázka toho, jak do své vášně zapojoval celou rodinu, která pro něj byla vždy všechno. „Na rodinných sešlostech házená sice nebyla hlavní téma hovorů, ale vždycky na ni přišla řada. Vždyť jsme v tom nějakým způsobem žili skoro všichni – David, jeho děti, já, bratr Martin s ženou Simonou, pak i synovec Matěj, “ přibližuje tento aspekt znovu bratr Jirka.

Jeho nadšení dokresluje i historka David Barabáše, současného kapitána družstva mužů. „Kdysi jsem jako mladík hrál za B tým Litovle v mé rodné Senici. David se přijel jen podívat, ale když viděl že, je nás tak málo, neváhal a bez tréninku a v podstatě jako veterán se zapojil do hry. Základní sada dresů rozhodně neobsahovala Davidovu velikost, ale my jsme na něj ten dres prostě nasoukali všemi silami.“



Postupem času, když dorostl jeho syn, David začal trénovat mládež znovu v Tatranu, dělal rozhodčího, občas si zahrál za veterány nebo na turnajích generací. A nově vstoupil do také do vedení oddílu a svou firmou začal zajištovat i autobusovou dopravu. „David, často sám řídil a ty autobusy pochopitelně nebyly nové. Na cestách se tak toho zažila spousta. Nezapomenutelný je výjezd do Plzně. U Humpolce odešla spojka, ale David si s tím poradil a dojel tam i celou cestu zpátky, řadil prostě přes zuby. Nebo jak jsme několikrát vyměňovali kolo, nebo se jednu dobu pravidelně kouřívalo z motoru kvůli uklepaným vstřikovacím hadičkám. Legendární je taky večeře v ostřetínském motorestu. Tak dlouho si nemohl vybrat, jestli svíčkovou nebo guláš až si dal oboje, završil to sladkou palačinkou a jeli jsme,“ vzpomíná s úsměvem dřívější hráč a kolega z vedení oddílu Radovan Šimek.          

„Ve svých 40 letech mě v roce 2012 vystřídal v čele oddílu, a já jsem přešel víc do pozice sportovního manažera,“ vzpomíná na Davida znovu Karel Zmund. „Víte, David nikdy nepotřeboval být u všeho, když viděl, že má kolem sebe schopné kolegy, dnes si myslím, že  to byla jeho strategie,“ přibližuje jeho způsob vedení oddílu Radovan Šimek.

Pravdou je, že za jeho éry oddíl dosáhl řady úspěchů. “Pod jeho vedením jsme dokázali mít družstva ve všech věkových kategoriích od miniházené po muže, klub stabilizovat personálně i organizačně a dosáhnout na mimořádné úspěchy na město velikosti Litovle,“ přibližuje nejen čtyřleté působení klubu v Extralize ČSH opět Karel Zmund.




„Velice rád vzpomínám na dobu v roce 2009, kdy jsem se ne v úplně dobrém rozešel s prvním týmem žen v Olomouci a Litovel byla ta, která mi podala ruku, David byl u to,“ vzpomíná trenér Lubomír Krejčíř. „Sice jsme největší úspěchy spolu zažili později v extralize, ale paradoxně nejraději vzpomínám právě na svůj příchod do Litovle, kdy tým bojoval o záchranu v první lize a spolu jsme vytvářeli strategii, jak družstvo v soutěži udržet, což se nám podařilo,“ ohlíží se Krejčíř. „Byli jsme kamarádi, protože jsme měli podobné osobní vlastnosti. David prostě uměl vybouchnout a praštit do stolu. Já mám rád, když se věci řeší jasně a přímo a David takový rozhodně byl. Proto mi s ním spolupráce velice vyhovovala,“ vypráví dále Krejčíř jak si velmi dobře sedli po lidské stránce.

Podobně vzpomíná i další věhlasný trenér Jaroslav Hudeček: „Jednání o mém příchodu do Litovle vedl David s dalšími kolegy z výboru. Když se ohlédnu zpět, jsem nesmírně rád, že jsme jednání dotáhli do konce a já mohl v Litovli, sice krátce ale u extraligového týmu přesto působit. Vynikající a férový přístup Davida i ostatních členů výboru, stejně tak hráčů a jednoznačně i diváků, mne v dalším životě i trenérské práci velice obohatilo.“

Další příklad Davidova férového jednání přidává opět David Barabáš: „Když jsem měl možnost opět jako mladík hostovat z Litovle do extraligového Brna, David k nám tehdy přijel domů a se mnou a mým otcem jsme to všechno korektně probrali. Žádné tajnosti, žádné intriky.“

Ze vzpomínek jeho přátel se rýsuje jasné věc. Bude jim všem chybět nejen po stránce lidské, ale i pracovní. „Těžko se mi vzpomíná na dlouholetého spoluhráče a kamaráda s vědomím, že odešel ve věku, kdy se prostě ještě odcházet nemá,“ posteskl si Pavel Horváth.

„Skutečně rád na působení v Litovli vzpomínám a dík za to patří z velké míry právě Davidovi,“ doplnil Jaroslav Hudeček.  

„Budu ho mít v paměti jako pracanta, který si toho někdy nakládal až příliš, ale jen proto, že chtěl všem vyhovět,“ přidává Květoslav Kuba.



„David byl srdcař, který se nebál ukrojit si obrovský krajíc z hlediska práce. Odchází mi nejen můj předseda a člověk, který ovlivnil zásadně moji kariéru, ale i přítel a člověk, se kterým jsem se rád potkával,“ říká zase Lubomír Krejčíř a na závěr dodává: „David odchází v situaci, kdy je Tatran Litovel na prvním místě v první lize a pořád přemýšlí o návratu do extraligy, to byl vždy jeho cíl.“  

„Nejen litovelští házenkáři ztrácí obětavého člověka a funkcionáře. Věřím, že řada našich členů si z něj vezme příklad a budou pokračovat v jeho stopách,“ zmiňuje zase Davidův odkaz Karel Zmund.

„David fakt uměl hodně věcí a dělal toho hodně, Někdy byl sice „rapl“, pro něco se nadchl nebo prostě bouchl do stolu a rozhodl. Někdy to bylo dobře, někdy méně, ale právě tak posouval věci ku předu. V tom si myslím, že jsme ho úplně za jeho života nedocenili, možná jsme za ním měli víc přijít a poplácat po ramenou. Tak snad mu to vynahradíme po jeho odchodu, moc si to přeju,“ uzavírá povídání nejen za házenkáře, ale hlavně za rodinu bratr Jirka.  

Pozn: tento text vyšel v Litovelských novinách 02/2021