Když litovelský brankář Michal Baránek, odcházel jako dorostenec hrát do Zubří, mnozí už tušili, že se zařadí mezi nejlepší litovelské odchovance. Po návratu do Litovle pomohl vybojovat dvakrát 3. místo v první lize. Ovšem extraliga si ho žádala. Oklikou přes Bystřici pod Hostýnem se loni v létě vrátil opět do Zubří. Tam si teď může splnit velký sen - stát se mistrem republiky. Před finálovou sérií jsme jej proto požádali o rozhovor.

V neděli začíná finálová série extraligy mezi tvým Zubřím a Karvinou. Jaké z toho máš pocity?
Smíšené, jednak se moc těším, na druhou stranu jsem trochu nervózní.

Bude to tvoje první finále, považuješ jej za dosavadní vrchol kariéry?
Vrcholem mé kariéry je už celé letošní play-off. Samotné finále je pak ještě o stupínek výše. Házenou hraju už dlouho, a tak doufám, že se mi v nadcházejících zápasech podaří prodat co nejvíce nasbíraných zkušeností.  

Karviná je v play-off vždy hodně silná, letos to jen potvrzuje. Jak se na ni v Zubří připravujete?
Vlastně stejně jako na každé utkání během sezóny. Na tréninku před zápasem se sejdeme o něco dříve, trenér nám řekne několik základních faktů týkajících se hry soupeře a na pár zápasů daného týmu z poslední doby se podíváme na videu. Teď před finále bude takových sezení jistě více. Jako brankář se soustředím na videu samozřejmě na to, kam hráči soupeře střílejí. A navíc střelce Karviné už s Milanem docela známe.



Právě s Milanem Malinou tvoříš v Zubří brankařskou dvojici. Řekni nám něco o něm.
Milan je můj pravý opak. Zatímco já příliš nemluvím, tak Milana slyšíte pořád. Během zápasů je hodně emotivní, když jsou naši spoluhráči v útoku, často chodí ke střídačce, to spolu vždy pár slov prohodíme.

Přibliž nám trochu i zbytek týmu Zubří.
Je to až na výjimky mladý tým, hodně hráčů ještě studuje, stejně jako já. Většina hráčů pochází přímo ze Zubří nebo z okolí. V šatně je nejvíce slyšet Milan Malina a Kuba Hrstka, naopak největší introvert jsem já. Autoritu mají Martin Hrstka a Tomáš Říha, ti jsou v družstvu nejdéle a pochopitelně Andrej Titkov, který je mnoho let starší než ostatní hráči.

Ke každému týmu patří také trenéři. V Zubří jsou to velké osobnosti české házené Jiří Kekrt a Jiří Mika. Řekni nám něco o jejich vlastnostech.
S oběma vycházím v pohodě. Trenéra Kekrta asi nejlépe popíše slovo vážný. Na většině tréninků je úsek, kdy hráči v poli mají jiný program než brankáři. To s trenérem Míkou děláme nejrůznější cvičení.

Vraťme se ale na začátek sezóny, když jsi přešel z Bystřice p. H. právě do Zubří. Byla to velká změna?
V Zubří jsem hrál už před pěti lety za dorostence. Proto jsem většinu hráčů i prostředí znal. Vše ale bylo za jiných okolností. Je velký rozdíl hrát za dorost a za muže. Navíc jsem začal s doktorským studiem na universitě v Olomouci, takže se také hodně najezdím. Ukázalo se, že dělat vše pořádně je náročnější, než jsem si myslel.

V zuberské hale bývá vždy bouřlivá atmosféra, jak ti tohle prostředí vyhovuje?
Samozřejmě se mi hraje lépe před plnou halou než před prázdnou. Teď budu trochu zlý, když řeknu, že atmosféra v Litovli se nedá srovnat s atmosférou v Zubří, ta je totiž jedna z nejlepších v celé republice. Na druhou stranu publikum v Zubří je náročnější, vždy očekává skvělý výkon a jasné vítězství.



Podívejme se ještě na oba finálové soupeře. Karviná nepředváděla po celou základná část zrovna optimální výkony, ale nakonec v semifinále vyřadila favorizovanou Duklu Praha.
Týmy na špičce extraligy jsou vyrovnané. Dukle vyšlo lépe více zápasů v základní části, Karviné zase v play-off, vždy je to o konkrétním zápase, momentální formě hráčů, štěstí atd.  

Vy jste v Zubří zatím prošli v play-off bez ztráty jediného zápasu, ale všiml jsem si, že nejtěžší pro vás bylo udělat ten pověstný poslední krok, tedy zvítězit v postupovém zápase série. Jak v Jičíně, tak doma s Hranicemi, jste prohrávali, ale stihli jste vyrovnat a muselo se prodlužovat.
To je pravda. Oba zápasy už byly téměř ztracené, když jsme nedlouho před koncem prohrávali o šest gólů. Myslím, že jsme ukázali, že se dokážeme v těžkých chvílích semknout a zvládnout klíčové okamžiky. Určitě je dobré, že jsme si dvojité prodloužení již dvakrát vyzkoušeli a pokaždé úspěšně. Mohlo by nám to přinést sebevědomí do pravděpodobně vyrovnaných koncovek finálových utkání.    

Spousta hráčů má různé talismany a rituály před utkáním. Máš taky něco takového?
Talismany nemám, spíš si snažím uvědomovat, co jsem dělal před zápasy, ve kterých se mi dařilo a co v opačných případech a zařídit se podle toho. Několik lidí se mě ptalo, proč jsem si nechal narůst vousy zrovna před play-off, ale to je jen náhoda.  

Litovelské příznivce by jistě zajímalo, jestli sleduješ aktuální litovelskou házenou?
Litovelskou házenou sleduji pořád. Když mám příležitost, tak navštěvuji zápasy mužů, bohužel se termíny zápasů často kryjí s termíny utkání Zubří. Dobře se prosazuje Kuba Schmalz, hodně se mi líbí i Jirka Mičola. V brance jsem viděl vlastně jenom Petra Habermanna, chytal dobře.

Už teď patříš k nejlepším hráčům, které se podařilo v Litovli vychovat. Jaký je tvůj recept, jak se stát úspěšným hráčem házené a dostat se třeba až do Zubří jako ty?
Nevím jestli patřím k nejlepším hráčů, spíše jsem měl štěstí. Ale tomu se musí jít naproti, nic nepřijde samo.

Vyzkoušel sis také práci trenéra mládeže, několik jsi vedl litovelské miniházenkáře a žáky. Jaká to byla zkušenost?
Byla to velká zkušenost, vždy je užitečné poznat věc z více stran. Člověk si pak hodně věcí uvědomí a pochopí.  



Co bylo na trénování a obtížné a nejtěžší?
Nejtěžší je skloubit požadavky trenéra s potřebami hráčů. Trenér má na věci jiný pohled než hráči. Měl by pochopit, že cvičení musí hráče také zaujmout. V tomto věku jinak rychle ztratí zájem. Je to těžké žádat u desetiletých kluků, ale bylo by příjemné kdyby si aspoň někteří z nich uvědomili, že jich je 10 - 15 na jednoho trenéra a nemůžou všechna cvičení bavit všechny.      

A co bylo naopak motivující a povzbudivé?
Nejvíce člověka potěší, když vidí, že kluci hrají s nadšením a výkonnostně se posouvají vpřed. Přitom není u žáků důležité, zda zvítězí či prohrají. Prohra s kvalitním soupeřem po dobrém výkonu je lepší než jasná výhra nad slabším týmem. Toto desetiletý hráč těžko pochopí. Těžko se mu vysvětluje, že se vše zúročí až za několik let. On chce vyhrát teď. Na druhou stranu je to pochopitelné, já v tomto věku nebyl jiný.

Házené v Česku v poslední době tvrdě konkurují nové sporty a jiné aktivity, které jsou pro mládež zajímavé. Myslím tím třeba florbal, počítače. Většina klubů házené dnes těžko získává nové mladé hráče a ještě těžší je udržet si je. V čem je podle tebe problém?
Myslím, že mladí kluci by se neměli hned upnout na jednu činnost. Nejlepší je mít několik různých aktivit a až po pár letech se pro jednu z nich rozhodnout. Já jsem také v mládí hrál fotbal a zároveň házenou a po třech letech se rozhodl pro házenou. Zpočátku jsem tuto hru skoro vůbec neznal, ale časem se pro mě stala mnohem atraktivnější. Fotbal má oproti házené tu výhodu, že na základní úrovni je mnohem jednodušší než házená. U házené je obtížné překousnout první rok, než se člověk naučí základní činnosti. Potom teprve pozná pravou tvář hry. To je právě problém u malých kluků, hodně z nich má tendenci při první nepříjemnosti skončit. Stačí jeden nepovedený zápas a hned slyšíte "končím s házenou". S takovými překážkami se ale setkají při každé aktivitě. Moje rada je nenechat se při první takové příležitosti odradit.

Michale, díky za rozhovor, přejeme tobě a celému týmu Zubří hodně dobrých výkonů a k tomu potřebné štěstí v nadcházejícím finále extraligy a těšíme se na další setkání.