V úterý 16. září 2025 opustil tento svět Vlastík Navrátil ve věku 67 let. Charizmatický chlapík a vyhlášený šprýmař podlehl těžké nemoci, se kterou bojoval poslední měsíce svého života. Boj s nemocí pro něj nebylo tabu, sdílel svůj stav na sociálních sítích a velké množství přátel mu přálo uzdravení. Nemoc však byla silnější. V článku si připomeňme jeho působení v oddílu hízené Tatranu Litovel.

Hráčkou kariéru prožíval v 70. a 80. letech tak trochu ve stínu velikánů té doby, typicky hrál jakožto pravák na pravém křídle tzv. "přes ruku". Od 90. let se věnoval práci ve výboru oddílu, po revoluci měl výraznou zásluhu na získávání finančních prostředků od sponzorů pro zajištění činnosti celého oddílu házené.  



Ve výboru oddílu působil více jak 20 let, řadu let byl také místopředsedou. Zároveň působil i jako vedoucí družstva či masér u družstva mužů. Najdeme jej tak prakticky na každé fotce týmu v 90. letech i v novém miléniu.



Navždy budu mít jeho jméno spojené s jeho charizmatickou osobností. Už jen jeho typický plnovous naznačoval v době před revolucí, že nepůjde s davem. Podpořil každou legraci a také sám byl vyhlášeným šprýmařem. Dokázal lidem s vážnou tváří říct i úplnou blbost a pak se bavil tím, jak na to lidi postupně přicházejí. Na druhou stranu dokázal při rozhodování ve výboru často přinést uklidňující efekt a pomohl dospět k výsledku.

Byl také skvělým vypravěčem, pro knihu 80 let házené v Litovli napsal několik příspěvků.
Karel Havlíček byl největším šprýmařem oddílu v osmdesátých letech. Z nepřeberné řady historek si vybavuju tuto. Přijeli jsme do Klimkovic, Karel vystoupil první, přišel ke dveřím sokolovny, chytl za kliku, zalomcoval a říká „Je zavřeno, musíme dokola!“. To bylo opravdu daleko, kolem celého areálu. Celý mančaft se sbalil a sokolovnu obešel. Jen co poslední zašli za roh, Karel otevřel dveře a šel dovnitř.



Zavzpomínal také na mezinárodní zápasy v rámci turnaje O pohár města Litovle:
Na domácím turnaji jsme hráli proti jugoslávskému Celje. V jejich týmu Vlado Bojovič, pro nás pojem, reprezentant, hráč světové úrovně. Trenéři vymysleli, že ho mám jít bránit. Bojovič vyskočil metr vysoko a pravou rukou bomba do brány. „Musím na něj vyjít dřív a jít mu po pravé ruce“, říkám si. Druhý útok, Bojovič naběl, udělal pohyb vlevo, vpravo a prásk, gól levou rukou. Střílel stejně dobře oběma rukama, to tehdy i dnes umí jen pár lidí na světě. Třetí útok, vzpomněl jsem si na Baryna Kejvala, který říkával: „Musíš být u něho dřív a vrazit do něho“. Tak jsem vyběhl, a nechtěje ho udeřil rukou do obličeje. Dopadl na obě nohy a napřáhl se. „To jsem mrtvej“, říkám si a krčím se. Bojovič udělal kličku a vstřelil další gól.

Zavzpomínal také na dnes již legendární zájezdy do Jugoslávie:
Milan Beňa, který zájezdu do Jugoslávie šéfoval, všechny nabádal: „Neztraťte pas, neztraťte pas!“ Po společenském večírku jsme se měli ráno přesunout k moři. Přišel Franta Čikl a v klidu povídá: „Nemám pas“. Milan Beňa na to: „To není možný, musíme ho najít!“. Prohledali jsme Frantův pokoj. Nic. Pak i ostatní pokoje. Tak nic. Prohledali jsme všechny batohy a tašky. Nic. To už se volalo na konzulát, k moři se nejede. Pak se podíval Honza Eliáš na Frantu a říká: „Co to máš tady v té kapse u kalhot“. Franta šáhl a s klidem vytáhl svůj ztracený pas.



Od mala se s ním v házenkářském dění pohyboval i jeho syn Tomáš, který se pak aktivně zapojil do oblasti propagace, když hráli litoveláci extraligu.

Poslední rozloučení proběhne v pondělí 22. září ve 13 hodin ve smuteční síni litovelského hřbitova.