Olomouc - Už po sedmém kole mohl zpátky do interligy naskočit bývalý kouč Zory Olomouc Lubomír Krejčíř. Oslovily ho východoslovenské Michalovce, nejbohatší klub česko-slovenské soutěže, který zatím výsledkově tápe a jehož trenér Roman Lamač ve své funkci dobrovolně skončil. Jenže Krejčíř odmítl.

"Myslím si, že každý by měl dodělat svoji práci a smlouva by neměla být jen cárem papíru. Mě ta práce jak v Litovli, tak tady na Zoře baví," říká bývalý kouč české ženské reprezentace, který v současné době trénuje prvoligové házenkáře Litovle a zároveň mladší dorostenky Zory.



Po devíti odehraných kolech vám s Litovlí patří šesté místo v tabulce. Jak jste zatím se svým přesunem od ženské k mužské házené spokojený?
On to není přesun, protože házená je jenom jedna, je to jeden sport. Jedinou změnu podmínek vidím v přechodu z téměř profesionálního klubu do klubu amatérského. V tomto ohledu je to pro mě docela problém, protože nemám hráče plně k dispozici celý týden. Takže příprava je velmi problematická. I když v porovnání s minulostí je tréninková docházka v Litovli mnohem lepší. Navíc trénujeme s dorostem, takže počet lidí na tréninku je standardní, na jaký jsem zvyklý.

A co na to hráči? Najednou k nim do druhé nejvyšší soutěže přijde bývalý trenér české ženské reprezentace, to musí být změna.
Co se týče přístupu hochů, tak se dá říct, že jsem skoro nadšený. Když už tedy přijdou, tak do toho dají úplně všechno, ať už v tréninkovém procesu anebo v zápase. Nasazení není v žádném případě problém. Ten máme spíš s herní diciplínou. Hráči nejsou zvyklí na hřišti pracovat vysloveně systémově, spíš hrají impulzivně.

Do mužské házené jste se vrátil po mnoha letech v té ženské. Překvapilo vás něco opravdu hodně?
Ani ne, počítal jsem s tvrdostí, která přibyla, počítal jsem i s tím, že rozhodčí pouští u mužů zákroky, které u žen nepouští. Ale to mě ani tak nepřekvapilo. Spíš mě zaráží ta herní nedisciplinovanost. Ale to je možná specifikum Litovle, protože je to mladý tým tvořený až na výjimky hráči okolo jednadvaceti let.

Můžete uvést příklad takové herní nedisciplíny?
Třeba nemístné soustředění se na rozhodčí, místo na svůj herní výkon.

Teď asi narážíte na váš poslední zápas, kdy jste doma prohráli s Bystřicí pod Hostýnem a obdrželi dvě červené karty.
To bylo spíš jenom vyvrcholení. On je to komplex více věcí najednou. Mnohdy ukvapená střelba z nepřipravených pozic, to je k vidění daleko ve větší míře než u žen. Opakovaně špatná volba a špatné řešení herních situací. Tomu já říkám herní nedisciplína. Ale na druhou stranu je to v obrovské snaze a s velikánským srdcem, to zas u děvčat nebylo.

Extraliga mužů? Zatím jen sen

Problematiku házené v regionu znáte velmi dobře, teď už i z obou stran, jak mužské, tak ženské. Je ten střed druhé nejvyšší soutěže maximem, co může Olomoucko v házené mužů nabídnout?
Za současných ekonomických podmínek asi ano. Litovel má pro první ligu, možná i pro extraligu velice dobré podmínky. Hala je velice pěkná, má postačující kapacitu, která je při domácích zápasech naplňována. To je fantastické, je tam bouřlivé prostředí, fanklub s bubny, kompletní občerstvení pro diváky. Je tam posilovna, je tam bazén s regenerací. Přímo v hale je vše, co potřebujeme. Ale aby se to mohlo posunout, museli by se začít nakupovat hráči odjinud, na to jsou potřeba prostředky. A i domácí hráči by museli mít takové podmínky, aby mohli trénovat pětkrát v týdnu. To zatím nejde.

Ani v Olomouci podle vás není prostor pro špičkovou mužskou házenou?
V Olomouci nemají muži ani vlastní zázemí. Určitě by to bylo jednodušší. Ale takové podmínky, které jsou v Litovli, tak v Olomouci nejsou. Ani personální, ani materiální. Pokud někde za stávajícího stavu, tak v Litovli.

Nechci trénovat v interlize za každou cenu

Vy jste ale teď mohl v Litovli skončit a vydat se do plně profesionálních podmínek. Oslovil vás nejbohatší tým celé interligy Iuventa Michalovce. Vy jste odmítl. Proč?
Zaprvé mám těch aktivit víc, kromě Litovle trénuji ještě mladší dorostenky Zory a mám také civilní práci. Z našich předchozích rozhovorů navíc víte, že nejsem zastánce předčasných odchodů trenérů, ať je to kvůli tomu, že odejdou sami, nebo je někdo odvolá. Myslím si, že každý by měl dodělat svoji práci a smlouva by neměla být jen cárem papíru. Mě ta práce jak v Litovli, tak tady na Zoře baví, ani ekonomicky si nestěžuji. Můj odchod odsud, z Litovle, ze zaměstnání, by byl jen pózou, že chci být v interlize za každou cenou.

Nebyla to pro vás výzva?
Výzva to byla bezesporu. Ale ne za těchto podmínek.

Byl pro vás největší problém fakt, že byste musel v Michalovcích nastoupit prakticky ze dne na den?
To na tom bylo spíš zajímavé. Jenže já bych musel naštvat partu rodičů kolem děvčat, v Litovli taky dělají všechno proto, aby mé požadavky naplnili. No a v práci jsem třicet let. Pokud bych se pro profesionální dráhu rozhodl třeba na jaře, byl by to pro mě zcela jistě i srdeční problém vzhledem k civilnímu zaměstnání.

Michalovce jste mohl vést už minulý týden v pohárovém zápasu v polském Lubinu, trenér Lamač tam totiž skončil okamžitě. Důvodem jsou především špatné výsledky. Kde je jejich příčina?
Tam je jednoduchá odpoveď. Zaprvé měly spoustu hráčku zraněných a nemocných, ty se vrací terpve teď. Bylo tam i nějaké těhotenství. Určitě tomu nepřispělo přebudovávání haly, které se dělalo v létě a ony zřejmě někdě cestovaly za přípravou. V ten moment byl klub trochu rozhozený, stejně jako družstvo. Ale pro ně je otázka velmi krátkého času a já si myslím, že ve slovenském play-off tvrdě zaútočí na titul. Určitě budou lepší než v loňském roce, kdy byla Bratislava naprosto dominantní.

Letos se slovenské týmy obecně potýkají s problémy. Naopak ty české se ukazují v dobrém světle. Čím to je?
Mě to samozřejmě těší. V posledních letech jsme mohli pozorovat malý ústup Slovenek, zejména ekonomický. I tak tam ale pořád hráčky byly, pořád se pracovalo kvalitně. Ono to nejde tak rychle, to by musely být doslova krachy těch klubů, což nebyly. Ale zhoršovaly se jim ekonomické podmínky a to oproti minulosti jednoznačně. Naopak v Čechách se ta situace dlouhodobě zlepšuje. Oproti české lize na začátku tisíciletí se ekonomická situace změnila dramaticky. V Olomouci určitě, možná i na Slavii. Také se začíná projevovat, že se znovu zřídila sportovní centra mládeže, u nás, v Praze, ve Zlíně. Ten propad byl způsobený právě jejich zrušením v devadesátých letech. Než se to vrátí, to trvá dlouhé roky. Teď teprve budou výsledky.

Debrecín nebyla Kodaň

Nakonec jste místo vedení Michalovců v Lubinu sledoval pohárové utkání Zory s Debrecínem. Co jste na to říkal?
Těžko se mi odpovídá, aby to někdo necítil osobně (odmlčí se). Určitě to nebylo takové, jako s Kodaní, jak jsem někdě četl. To utkání nemělo takový náboj, Maďarky hrály vysloveně to, co potřebovaly, protože i ony mají podobně náročný program jako Zora. Hrály to v klidu, kontrolovaly si dvanáctibrankový náskok, dovolily si věci, které si standardně nedovolí, protože jsou na hranici rizika. Proto udělaly tolik technických chyb. Daly Zoře šanci na dobrý výsledek, navíc to byl druhý zápas a bylo už v podstatě rozhodnuto. S Kodaní jsme hrály první doma a ani Kodaň nevěděla, co od nás může očekávat. Pokud mám hodnotit samotný výkon Zory, tak hrála to, na co měla. Byl tam problém v tom, že se neproměnilo hodně brankových příležitostí.

Maďarkám se nevyrovnala ani tvrdostí, proč?
Maďarská liga je velice tvrdá, to nebylo nic překvapivého. Ony tak hrají normálně, to nebylo tak, že by s tím vyrukovaly na Zoru.

Proč olomouckému týmu tak nesedí tvrdá hra? Ona mu neseděla už v minulosti, je to dlouhodobá věc.
Je to záležitost maďarské ligy, u nás se to jinak posuzuje. Já netvrdím, že to je špatně, mě se trend tvrdosti za každou cenu taky nelíbí. Ženská házená by měla zůstat ženskou házenou. Měly by tam být prvky kombinační házené, měly by tam být prvky, kde ženská může vyniknout jako ženská. Za každou cenu z toho dělat mužskou házenou, to není moje gusto. Jiná věc je, že se pak přijde do poháru, máme konfrontaci s Maďarkami a najednou to je problém. Třeba na šampionátech se to zase píská úplně jinak, tam je spousta jiných vlivů a ta přlišná tvrdost na mezinárodní scéně už pomalu mizí.

Když se dostáváme k reprezentační házené, co říkáte na čerstvou zprávu o zranění klíčové hráčky našeho národního týmu, Jany Simerské?
Znamená to výrazné oslabení, to je jednoznačné. Samozřejmě je mi to líto. Speciálně u Jany, která je srdcařka, charakterní hráčka i charakterní člověk. Bohužel to ke sportu patří. Z hlediska reprezentace je Jana klíčová hráčka, jak z hlediska obrany, tak útočné činnosti. I z hlediska nálady a celkového charakteru týmu.

Na závěr se vás nemůžu nezeptat na aféru, která zasáhla celý házenkářský svět. Tedy na zákrok, který udělal legendární rakouský trenér Gunnar Prokop při zápase Champions league mezi vídeňským Hypem a francouzskými Métami. Prokop těsně před koncem vyskočil z lavičky a fauloval hráčku Mét, ve snaze ji zabránit ve skórování.
Já jsem to hodně komentoval, jak mezi přáteli, tak pro některá média. Považuji to za obrovský přešlap Gunnara Prokopa. Já měl možnost proti němu se svými týmy hrát, dokonce jsme ho dvakrát porazily, jednou za Zoru, jednou za reprezentaci. To byl určitě jeden z mých největších úspěchů, klubu obzvlášť. V každém případě je třeba říct, že Prokop už dlouho není trenér a na lavičku chodí jako funkcionář. Plete se nebývalým způsobem do práce trenérům, protože má však vliv na ekonomiku klubu i oněch trenérů, tak je mu to tolerováno. Myslím si, že to bylo jenom vyvrcholení toho, co na lavičkách prováděl už dlouhé roky. Nevím, jestli mám právo kritizovat takovou osobnost, která na druhé straně udělala pro ženskou házenou v Evropě a obzvlášť v našem regionu střední Evropy hrozně moc, ale to, co udělal je velký přešlap. Ubližuje to házené jako sportu. To jsme ještě neviděli snad v žádném sportu, aby takto nebývale zasáhl trenér do hry.

Autor: Martin Dostál,  Olomoucký deník, 14.11.2009, http://olomoucky.denik.cz/ostatni_region/krejcir-odmitl-michalovce-prace-v-litovli-me-bavi.html